
Smyšlený příběh v aktuální době :)
"Gabriello!" Přetočila jsem se v posteli. "No tak, Gabriello vstávej!" "Co se děje?" "Jestli chceš oběd tak vstávej!" Co, jaký oběd? "Joo.." Pomalu jsem vstala z postele a přišla do kuchyně. "Jaký oběd?" Mnula jsedm si oči. "Děláš si ze mě srand, že jo?" Smála se mamka a míchala něco v hrnci. Koukala jsem na ní udiveně. Mamka se na mě zvláštně podívala a pak pochopila, že si srandu nedělám. "Je dvanáct," koukla se na hodiny, "přesněji dvě minuty po dvanácté. Čas na oběd." Se zvednutým obočím jsem koukla na hodiny, opravdu, bylo dvanáct. Že bych tak dlouho spala? No, ono už je v tomhle týdnu snad možný všechno.
V tu chvíli jsem se probudila a můj mozek nahodil režim dne. Skočila jsem do sprchy, rychle se umyla a oblékla. Na stole už jsem měla svůj talíř a mamka si právě sedala. "V kolik jsi šla spát prosím tě?" "Já nevim, jak jsi mi řekla, tak jsem za chvíli šla." "Nevypadáš tak." Změřila si mě pohledem.
Po obědě jsem zalezla do pokoje. Oběd po ránu, nebo spíš po probuzení mi nedělá moc dobře na žaludek. Ták, co budu dneska dělat. Přečtu si knížku? Kouknu na filmy? Napíšu Kat?
Strašně jsem se lekla, když mi začal zvonit telefon. Volá mi Kat. "Ano?" "Čau, nechceš se dneska někam projet?" "Dneska? A kam?" "To je jedno? Chceš?" "Mě je to jedno. Na čem?" "No myselela jsem na kole nebo na bruslích." "Kolo zní líp." "Tak mám se u tebe stavit?" "Jo, tak můžeš kolem 3." "Óká. Jsem na tebe zvědavá." "Cože?" Nechápala jsem, co tím myslí. "Neřeš, myslela jsem to kolo. Jak dlouho jsi na něm nejela." "Jo ták, no pár měsíců, no, spíš let už to bude." "Víš to, že mám v přátelích na fejsu Ondru?" "Všimla jsem si." Hlavně toho, že tam má i Martina. "A mám tam i Martina. Ten mi zrovna včera psal." On psal včera Kat? Martin? Proč teda nepřijal moji žádost? Byla jsem opravdu překvapená, ale snažila jsem se, nedát to znát. "Fákt, no vidíš." "Jo, Chtěla jsem napsat Ondrovi, ale nějak jsem se neodvážila." "Ty? Co se stalo?" "Hele jo." Obě jsme se smáli. Za chvíli jsme jsme hovor ukončili a já se šla podívat na své kolo.
Přesně ve tři hodiny na mě Kat zazvonila. Přišla jsem za ní, nasedla na kolo a vyjeli jsme. "Kam, že to jedeme?" "Třeba do parku, nebo jestli chceš, můžeme na písák. Teda, jestli máš s sebou plavky." Tak nějak jsem to čekala. "Toho se bát nemusíš, mám je na sobě." "Paráda, já taky. Tak tam jedem?" "Jasně." Skoro celý prázdniny se nekoupu v bazénu, rybníku nebo jezeře, a tenhle týden už jdu po druhý.
"Hele Kat. Jak je to s těma klukama?" "Co tím myslíš?" "No, máš v přátelích Ondru i Martina, ne?" "Mám no." "A psal ti Martin..." "No..." Kat nechápala, kam mířím. "Ondra ti teda nepsal, že ne?" "Nepsal, to jsem ti přece říkala už v tom telefonu." "Jojo. No, víš, mně Ondra psal." "Co? Jakto?" Kat zpomalila. "No, přišla mi od něho žádost a já ji potvrdila a pak mi psal." "Vážně?" Znělo to trochu žárlivě, ale i překvapeně. "Jo, psalo se mi s nim dobře, ale já nevím. Odeslala jsem žádost Martinovi a ten si mě ještě nepřidal, ale ty jsi říkala, že ti psal, tak mi to přijde divný." "Aha." Kat se snažila všechno vstřebat.
Zajeli jsme do lesa, kde už to bylo jen kousek od písáku. Sesedli jsme z kola a šli pěšky. Nakonec jsme zůstali v lesní části písáku, ve stínu. "Tobě se Ondra líbí?" Zeptala se mě Kat. "Víš, líbí se mi, ale ne tolik jako Martin." Povídali jsme si spolu a já jí pak řekla o té Ondrovy otázce. Kat to zaskočilo, ale když zjistila, že o něho nemám zájem, uklidnila se.




